Výpočet hmotného středu – včetně příkladů

Výpočet hmotného středu je důležitým krokem v mnoha úkolech ve strojírenství a při navrhování strojů a součástí. Hmotný střed značí, kde je hmotnost těla koncentrována, a umožňuje tak stanovení sil a momentů v systému. Tento článek zkoumá základy výpočtu hmotného středu a uvádí příklady z reálného světa.

Co je to hmotný střed?

Hmotný střed je místo, kde je soustředěna celá hmotnost tělesa. Určuje se umístěním všech jednotlivých hmot v systému a jejich vzdálenostmi k počátečnímu bodu.

Hmotný střed je „místo, na které nejvíce působí“ gravitace. Objekt se chová jako hmotný bod v gravitačním poli.

Důležité – hmotný střed může být také mimo těleso. Například na hemisférických skořepinách. Krouticí moment je neúčinný, pokud je vyvíjen v těžišti.

Pro homogenní tělesa (tj. všude stejná hustota) odpovídá hmotný střed geometrickému těžišti (objemový střed) – tato tělesa jsou tzv. triviální jednotlivé hmoty. Těžiště homogenních těles se proto určuje nejsnadněji.

Opakem homogenních těles jsou tzv. nehomogenní tělesa - mají v úsecích tělesa různou hustotu. Nelze je považovat za jednotlivé hmoty. Taková tělesa musí být rozdělena na vhodné individuální hmoty, vypočtena jednotlivě a nakonec sesouhlasena do celého systému.

Výpočet hmotného středu je důležitý v mnoha inženýrských aplikacích.

Příkladem je konstrukce stroje a jeho součástí: zde musí být zvoleno těžiště komponent tak, aby byl celkový stroj stabilní a bezpečný a jeho součásti byly správně „vyvážené“.

Metody pro výpočet hmotného středu

Existují různé metody pro určení hmotného středu v závislosti na geometrii a způsobu distribuce hmoty (hustot) v systému.

  • Na homogenních tělesech může být jako těžiště zvoleno těžiště za předpokladu, že jsou rovnoměrně rozloženy všechny hustoty.
  • U nehomogenních těles musí být stanoven hmotný střed s přihlédnutím ke všem bodovým hustotám.

Obecně lze těžiště vypočítat jako součet všech dílčích mas, vynásobený jejich příslušnými vzdálenostmi k počátku, vydělený celkovou hmotností. Těleso je rozděleno na konečný počet dílčích množství.

Moderní programy CAD nebo FEM (metoda konečných prvků) nabízejí takové metody výpočtu hmotného středu jako standardní funkce.

Hmotný střed a objemový střed

Objemový střed nebere v úvahu hmotnost nebo hustotu těla. Objemový střed je proto zvláštním případem hmotného středu vzhledem k rovnoměrně rozložené hustotě objektu.

Výpočet hmotného středu může být zjednodušen pro homogenní těla.

Úsilí a užitečnost výpočtů

Vhodné dělení jednotlivých mas není vždy triviální – zejména u nerovnoměrně distribuovaných hustot. Takové problémy lze vyřešit výpočetním a experimentálním způsobem. Očekává se, že přesnost výsledku bude záviset na proveditelné hloubce výpočtu nebo přesnosti měření. Výsledky lze pouze aproximovat – je tedy třeba zvážit úsilí a přínos.

Hmotný střed pro homogenní těla

Pro homogenní tělesa, jako je kvádr nebo válec, může být těžiště snadno určeno geometrickými úvahami.

V tomto případě lze pro zjednodušení problému použít symetrie.

Hmotný střed odpovídá geometrickému těžišti a lze jej snadno vypočítat. V tomto příkladu je hmotným středem současně střed kruhové plochy a promítaná plocha obdélníku.

Hmotný střed pro nepravidelně tvarované předměty nebo nehomogenní předměty

U objektů s nepravidelným tvarem je nutné každý bod (bodovou hustotu) zvážit individuálně a vypočítat jeho podíl na celkové hmotnosti.

Tento přístup se také nazývá integrace.

Polyedr (mnohostěn) s rovnoměrně rozloženou hustotou

Geometrické těžiště tělesa se počítá rozdělením tělesa na vhodná částečná tělesa. Těžiště těchto částečných těles jsou vypočtena a poté vážena na podíl plochy nebo objemu.

Geometrické těžiště je hmotným středem.

Polyedr (mnohostěn) s nerovnoměrně rozloženou hustotou

Geometrické těžiště tělesa s nerovnoměrně distribuovanou hustotou je totožné s geometrickým těžištěm tělesa s rovnoměrně distribuovanou hustotou.

Geometrické těžiště neleží ve hmotném středu.

Těleso musí být rozděleno na vhodná částečná tělesa a jejich individuální těžiště musí být určena na základě tvaru a nerovnocenně distribuované hustoty.

Hmotný střed se vypočítává z částečných těles s přihlédnutím k objemu tělesa a tělesné hmotnosti

(x_s,y_s,z_s) = \frac{1}{M}\sum_i(x_{si}, y_{si}, z_{si})\cdot m_i
  • M - Celková hmotnost
  • mi - Částečná hmotnost
  • (xsi, ysi, zsi) – souřadnice těžiště částečného tělesa 1 v prostorově fixním souřadnicovém systému (x, y, z)
  • (xs, ys, zs) - těžiště celého objektu v prostorově fixním souřadnicovém systému (x, y, z)

Explicitní vzorec pro hmotný střed

Pokud provádíte postupně jemnější rozdělení, částečné objemy nebo částečné hmoty se „přibližují nule“. V důsledku toho je výše uvedený aproximační vzorec převeden na integrál.

Těžiště tak lze velmi přesně určit:

x_s=\frac{1}{M}\int \int_V \int \rho (x,y,z)xdV
y_s=\frac{1}{M}\int \int_V \int \rho (x,y,z)ydV
z_s=\frac{1}{M}\int \int_V \int \rho (x,y,z)zdV
  • M - Celková hmotnost
  • p(x, y, z) – lokální hustota materiálu
  • V - Objem komponenty

Hmotný střed pro složené systémy

Sloučené systémy se skládají z několika vzájemně propojených jednotlivých těles, z nichž každé má své vlastní těžiště.

Abyste nalezli společné těžiště všech dílčích objektů, musí být každý z těchto bodů vážen odpovídající hmotností.

Příklad výpočtu: Kombinované těžiště dvou podsystémů

Systém sestávající ze dvou odlišných podsystémů je zkombinován do kombinovaného těžiště.

x_s=\frac{x_{s1}\times m_1+x_{s2}\times m_2}{m_1+m_2}
y_s=\frac{y_{s1}\times m_1+y_{s2}\times m_2}{m_1+m_2}
z_s=\frac{z_{s1}\times m_1+z_{s2}\times m_2}{m_1+m_2}
  • m1 – Hmotnost částečného tělesa 1
  • (xs1, ys1, zs1) – souřadnice těžiště částečného tělesa 1 v prostorově fixním souřadnicovém systému (x, y, z)
  • m2 – Hmotnost částečného tělesa 2
  • (xs2, ys2, zs2) - souřadnice těžiště částečného tělesa 1 v prostorově fixním souřadnicovém systému (x, y, z)
  • (xs, ys, zs) - těžiště celého objektu v prostorově fixním souřadnicovém systému (x, y, z)

Experimentální stanovení hmotného středu

Hmotný střed může být také určen experimentálně. Metody experimentálního měření mají některé výhody oproti čistě teoretickým výpočtům:

  • Jsou nezávislé na modelu materiálu,
  • automaticky zvažují všechny zdroje chyb,
  • poskytují přímé měření, které není závislé na předpokladech nebo odhadech.

Metoda oscilace

Metoda oscilace je založena na principu harmonické oscilace. To zahrnuje zavěšení předmětu na tenký drát a jeho oscilaci. Úhlovou rychlost lze vypočítat měřením doby trvání. Úhlová rychlost pak může být použita k určení vzdálenosti mezi bodem zavěšení a hmotným středem.

Výhody:
  • Snadné provedení
  • Nízké náklady

 

Nevýhody:
  • Vhodné pouze pro malé předměty
  • Přesnost je vysoce závislá na osobě provádějící úkol

Metoda váhy

Tato metoda umístí předmět, který má být vyšetřen, na plošinovou váhu a změří jeho hmotnost. Stejný postup se pak provádí s druhou hmotností pro změření vzdálenosti mezi oběma body. Vynásobení síly hmotnosti vzdáleností má za následek momentovou rovnici pro určení středu hmoty.

Výhody:
  • Dobrá přesnost
  • Vhodné pro větší předměty

 

Nevýhody:
  • Složitý postup
  • Je vyžadováno drahé vybavení

Metoda náklonu

Metoda náklonu je založena na principu statické stability. Vyšetřovaný předmět se umístí na rovný povrch a testuje se na náklon přesunutím závaží do různých poloh. Střed hmoty pak může být také určen stanovením gravitační středové čáry.

Výhody:
  • Snadné provedení
  • Není třeba drahé vybavení

 

Nevýhody:
  • Vhodné pouze pro symetrické objekty
  • Nízká přesnost